Drobečková navigace

Úvodní stránka > Akce.cz > Adam Kašpar - Argument oka

Adam Kašpar - Argument oka

Místo
Olomouc
Datum konání
Typ

Adam Kašpar / *1993 Litomyšl Kašpar absolvoval Střední uměleckou školu grafickou v Jihlavě (2008–2012) a Ateliér malířství IV Akademie výtvarných umění v Praze (prof. Martin Mainer; 2012–2018). Samostatně vystavoval mj. v Galerii Mainerová (Praha 2013), v Nové galerii (Praha 2016, 2018) a ve Scope Basel (Basilej 2017); zúčastnil se řady skupinových výstav (Ateliér Martina Mainera, Praha 2015; Paleoart, Chrudim 2016; Galerie Felixe Jeneweina, Kutná Hora 2016; Fascinace skutečností. Hyperrealismus v české malbě, Muzeum umění Olomouc 2017; Pohled do krajiny očima mladých umělců, Galerie České spořitelny 2019 ad.) a veletrhů umění (Berliner liste, 2015; Artprague, 2014 / 2015 / 2016; Scope 2019). Adam Kašpar/ Argument oka Netvrdím, že největším uměním je to, které dává největší potěšení, protože možná existuje takové umění, jehož cílem je učit a ne potěšit. Netvrdím ani, že největším uměním je to, které nás učí nejvíce, protože možná existuje takové umění, jehož cílem je potěšit a ne učit. A netvrdím ani to, že největším uměním je to, které nejlépe napodobuje, protože možná existuje takové umění, jehož cílem je vytvářet a ne napodobovat. Říkám naopak, že největším uměním je to, jež jakýmkoli způsobem přivádí na zřetel mysli nejvyšší počet těch největších myšlenek; myšlenku nazývám velkou tehdy, pokud je určena vyšší schopnosti mysli, jíž zaplňuje a takto rozšiřuje její vlastní kapacity. – John Ruskin, Modern Painters, díl 1/ část 1/ oddíl 1/ kapitola 2 – V knize Umění iluze Ernst Gombrich hovoří o radosti, jíž přináší rozpoznání. Nezáleží v tuto chvíli na tom, do jaké míry je vrozené, a v níž již začíná převažovat konvence. Tím, oč mi jde, je právě a především ona radost. A chtěla bych na její konto – a na konto tvorby Adama Kašpara – připomenout dva kulturněhistorické momenty, které právě (roz)poznávání a radost z něj spojují. Tím prvním je soukromá sbírka, tím druhým přírodovědné muzeum. Lidský svět je tvořen fakty a okolnostmi. Svorníkem obou je věc, v níž se jejich soukromá intence spojuje. Proto je v posledních několika desetiletích předmětem koncentrovaného zájmu také jinak spíše abstraktních věd. Věc existuje, pulzuje, motivována dostatečně silným podnětem sama koná. Není přitom podstatné, zda se jedná o objekt, který byl člověkem přivlastněn, nebo vytvořen. Jakmile vstoupil do jeho imaginačního či fyzického spektra, stal se „jeho“ věcí, spojenou s ním a jeho prožíváním, stal se nositelem významu, který mu byl dosud cizí. Tímto se tento objekt stává součástí sbírky nekonečného počtu jiných. Známé wunderkammer a kunstkammer raně novověkých panovníků jsou ideálním příkladem mechanismu apropriace. Jsou také produktem a výrazem spojení dvou silných zájmů – magického (rituálního) a mocenského (politického). Sloužily totiž zároveň k ochraně i k ovládnutí známého světa, což je z dnešního úhlu pohledu nesmírně zajímavá kombinace. Moment, na nějž se proto místy zapomíná, je ten, že byly v prvé řadě koncentrací poznání. Nejlépe se člověk učí napodobováním a osvojováním si – v našem případě zcela materiálně. Držet zdroj poznání v rukou je zkušenost, jíž máloco překoná. Zlatý věk tohoto způsobu vztahování se ke světu, přirozeného způsobu vztahování se k němu, představuje devatenácté století – a jeho výrazem se stala muzejní instituce, sbírka, patřící nám všem, nám všem sloužící, a v jejím centru pak přírodovědné muzeum umně kombinující obojí, přírodní (ve formě nalezeného) i kulturní (v podobě teoretických konstrukcí i jejich materializace formou expozice) svět. Uvažme zářné Natural History Museum v Londýně s jeho nemizící fascinací poznáním a radostí z něj. Whale hellooo there. Nádherná rozmanitost fyzického světa, která se v něm zjevuje, prostě bere dech – právě proto, že nejen reprezentuje, ale přímo demonstruje nekonečné bohatství a pestrost tohoto světa. Vnitřním ohněm každé sbírky je bezpochyby sběratel, sběratel věcí a informací. Jeho prostřednictvím, z jeho ochoty a vůle, čerpáme i my svůj osobní zájem o věc. Jeho i naše poznání přitom závisí na prožitku, na zkušenosti rukou, očí, čichu, uší, chuti, na emocionální responsi, na jejím mentálním zhodnocení. Proces poznávání je subjektivní, komplexní a probíhá ve fázích, je ale také kompaktní a universální. Poznáváme všichni a poznáváme neustálé. Po koncepčně zvládnutých velkých celcích, atlasech a sbírkách geologických vzorků, se Adam Kašpar představuje znovu jako malíř. Na otázku, co dělá malíře malířem, je však jeho odpovědí prostor, světlo a barva. Existuje cokoli jiného, cokoli většího? On sám, a nakonec v řadě případů i já, rád naráží na souvislost s anglickým uměleckým kritikem a široce rozkročeným vzdělancem, Johnem Ruskinem, reprezentujícím filosofické zázemí „celistvého“ devatenáctého století. Nechtěla bych se znovu opakovat, ale je tady přece jen ještě jedna okolnost, k níž v tuto chvíli vše směřuje, a nebyla dosud vyslovena – mezi klišé a pravdou existuje zásadní dis/proporce, kterou je osobní prožitek. Zatímco příslušníci mytizované generace sněhové vločky prahnou po sebevyjádření, dobré umění je výrazem touhy po komunikaci, po rozhovoru, po konverzaci. O Ruskinovi je známo, že pro něj kresba byla způsobem, jak se vyrovnat s extází, jíž v něm transcendentní krása přírody či umění vyvolávala. Jistota fyzického světa mu také byla oporou při vlastních mentálních kolapsech – což je velice hezká synekdocha evropského „niterného“ umění. Zatímco Ruskinův rukopis je „lingvistický“, pečlivý, je projevem oka soustředícího se na element pozorování (v obou smyslech slova), Adamův je – právě – „malířský“, je živelný a autonomně expresivní. Mezi mapami prvního a atlasy druhého je přesto těsné spojení, protože shodná je jejich motivace – je jí chuť zaznamenávat a potřeba svou zkušenost sdílet. Co je v oku, je automaticky v ruce. Ruka vynáší argument oka. Ruskin byl nakonec velkým milovníkem J. M. W. Turnera, který mimo jiné řekl: „Na každém kroku je skica." K tomu je však – a to už se váže přímo k aktuální výstavě – nutno dodat jiný jeho výrok: „Mou prací je malovat to, co vidím, ne to, co vím.“ Adam Kašpar, stejně jako John Ruskin, oba kontexty propojuje. Hodně toho o věcech, o horninách, o lesích, o vodě a slunci ví, zároveň je ale svým těžištěm jinde – je malířem. Geologie nás učí, že horniny vznikají hluboko v zemi, ve tmě – a pak jako vyvřeliny stoupají k povrchu. Jakmile jej dosáhnou, zatáhnou se, vytvoří strukturu, barevný systém – a získají smysl. Významy jsou formulovány podobným způsobem. Cokoli si malíř vybere, přizpůsobuje tomu své ostatní prostředky. Být realistou znamená chtít namalovat tento strom a tuto skálu – ne jakýkoli strom a libovolnou skálu. Být tady a dělat toto. Typy sběratelů se liší, liší se to, co sbírají. Rudolf Habsburský, John Ruskin, Adam Kašpar – jiný člověk, jiná kolekce. Nakonec se ale všichni scházíme v tomtéž – ve zkušenosti.

detail akce Adam Kašpar - Argument oka
Zpět na přehled

 

Tržní řád platný v obci Měrovice nad Hanou

Od 19.8. 2013 platí v naší obci nařízení TRŽNÍ ŘÁD. Tržní řád zakazuje v obci prodej zboží, nebo služeb pochůzkou - dům od domu.

Každý prodejce, který toto provádí, se dopouští přestupku. Prosíme občany, keří se s podomními prodejci v obci setkají, ať to nahlásí na OÚ , případně na Policii ČR.

Tržní řád k nahlédnutí ZDE.

Územní odbor Policie České Republiky Přerov

Na níže uvedeném odkaze lze nalézt
konkrétní obvodní oddělení,
pod které územně spadá naše
obec, včetně přímých kontaktů
na vedoucí jednotlivých oddělení
nebo na policistu s územní
odpovědností za danou lokalitu
či obec.

clanek uzemni odbor